Vánoční drama

Četba biblického textu mi neustále dokazuje, jak se s ním nedá jednou provždy vypořádat. Jakože: "Konečně jsem to pochopil a mám vystaráno." Biblický text je nesmírně inspirativní. Aby taky nebyl, vzhledem k autoru té inspirace. Hovoří pokaždé jinak, i když v jedné kontinuální lince. Záleží na spoustě okolností, které se setkávají v osobě čtenáře. Na zkušenostech, věku, příležitosti, a třeba taky aktuální náladě.

Letošní Vánoce mě už začátkem Adventu oslovily dramatičností událostí, o nichž jsme si zvykli přemýšlet spíš v souvislostech vonícího jehličí, jablek, skořice a badyánu, jímavých Michnových písní. Ale taky předvánočního běhání, prodírání se davy, opět nové výzdoby marketů, podle aktuálních designových trendů, vše proto, aby ty letošní Vánoce byly konečně ty pravé, lepší, krémovější.

Sentiment se Santa Klausem v barvách firmy Coca Cola, statným Dědou Mrázem, vpravdě sovětským člověkem, baculatým Ježíškem v obklopení starce a dívky sotva vylezlé ze školních škamen. V různých kombinacích. Prostě postmoderní, přesto sentiment.

Ale Vánoce jsou přece drama. Pro život mladé dívky, jíž se během chvilky osudově mění dosavadní představy o budoucnosti, a rozhoduje se pro Boží plány obětovat i sebe sama. Pro život muže a jeho rodiny, která své první roky žije na útěku a v chudobě, počínaje betlémským chlévem. Pro Betlém a jeho děti, kterým život tak drasticky ukončil Herodes. Pro Izrael, do něhož vchází Mesiáš a vůbec není jasné, co to s vyvoleným národem udělá. Pro svět, který dovršuje své dějiny vstupem Boha do života lidí tak radikálním způsobem. Pro samotného Krista, kterým Bůh dokazuje svou nekonečnou, naprosto odzbrojující lásku k lidem, že je ochoten jít až na kříž, ve stejné ne/vědomosti, jako by tam šel každý jiný člověk. Protože Vánoce vrcholí křížem, otevřeným hrobem a naplněním času, jež každého z nás teprve čeká.

Tak takhle nějak jsem to chtěl napsat. Jenomže pak jsem si pustil pohádku, která vlastně tak úplně pohádkou není. Skončila těsně předtím, než jsem začal psát tyto řádky. Anděl Páně od Jiřího Stracha. Na legálně zakoupeném DVD:) A znovu mi došlo, že sentiment k Vánocům patří taky. Zvlášť, když mi asi dvakrát zvlhly oči. Intelektuálovi! U pohádky! Nu, proč ne. Je to pravda, tak co. Ten sentiment má totiž v sobě taky hlubokou pravdivost. A znovu mi dochází, jak Jirka Strach do této na první pohled nevinné pohádečky vložil opravdové poselství Boží lásky a odpuštění. Použil nereálný příběh, obláčky barvotiskového nebe, ale zvěstuje pravdu, ukrytou kdesi uvnitř, ve slovech textu, který tady nese podobu filmového obrazu. Koneckonců má toho nejlepšího mistra. Toho, který podobných příběhů v biblickém textu použil požehnaně. A to doslova.

Vánoce jsou sentimentálním, emocemi nabitým obdobím, i dramatem zároveň. Ono vlastně od jednoho k druhém zas až tak daleko není. Ale nejsou jenom tím. Vánoce hrají spoustou dalších odstínů, které odhalují pohledy pozorovatelů a účastníků zároveň. Těch, kteří jsou obdarováni svobodou, myšlením, schopností milovat. Poznáváte se?

Nenechme si vzít barevnost Vánoc, ale ani si vnutit postmoderní mišmaš, který postrádá smysl, je neplodný. Podstata každého, třebas vymyšleného příběhu spočívá právě v tom, že nese myšlenku, která je pravdivá. Ježíš není pohádková postava. On je pravda sama, cesta a život. Nejenom proto, že to o sobě říká, ale především proto, že to žije. Až do dna.