Svatý Jiří ve stylu comedie del arte

Na první pohled poněkud netradiční pouť proběhla v neděli 30. dubna na Pálavě.
Pro neznalce: menší, ale výrazný masív s dvěma zříceninami hradů, na jižní Moravě, nedaleko Mikulova a hranic s Dolním Rakouskem.
Tedy, záleží na tom, jak daleko (geograficky i chronologicky) ta tradice sahá, protože všechno, čeho byli účastníci svědky, k poutím svým způsobem patří a rozhodně patřilo.

Poutním vrcholem se bezpochyby stalo slavení mše na louce pod zbytky Sirotčího hradu, ale k vidění toho bylo mnohem víc. Třeba sedm soch svatých, nikoliv z kamene, dřeva, či sádry, nýbrž z masa a kostí. Otáčející se a občas mrkající sochy představovaly svaté Floriána, Barboru, Kateřinu Alexandrijskou, Rocha se psem, Františka Xaverského, Panu Marii Immaculatu a pochopitelně rytířského Jiřího. V odění a pózách těch soch neživých z okolního kraje, nejvíc z Valtic. Další neobvyklostí byla mile jarmareční atmosféra s kapelou, žongléry a provazochodkyní, nebo výtvarné a keramické dílny. No a.. kterak svatý Jiří zvítězil nad drakem i Turkem.

Na akci se podílelo Studio Dům a Malé divadlo kjógenu.

Pršelo. Pršelo strašně, dlouho a vytrvale. I přesto, že deště se prý obvykle Pálavě vyhýbají. Tentokrát šlo ovšem o déšť celoevropský, takřka globální, kterému se fakt vyhnout nedalo. Přesto byla pouť působivá, ojedinělá, obohacující. Už proto by byla škoda, aby zahynula. Kvůli tak marginálním věcem, jako je déšť.